JÁ CHÁPU VŠECKY...

Já chápu všecky, kteří bojem znavení

kdys klesli v hloží, kterým šli, a v kamení,

vše chápu, kteří odhodili štíty

a zapřeli své ideály, city

a mřeli neuznaní, bezjmenní!...

Já chápu všecky, kteří v žití úskalí

své prapory se žerdí ve prach strhali,

jichž duše posvěcená v bláto klesla,

již vlastní krví skropili svá hesla

a vypouštěli ducha bídní, zoufalí!

Já chápu je, neb cítím v době děsu, muk,

kdy tisíce se na mne sápe divých ruk,

jak odvaha má zvolna slábne, klesá,

a pozoruji, litostí se třesa,

jak zmírá srdce mého vřelý, mladý tluk...

Ba, přijde doba snad – tak často myslívám –

kdy jako oni nešťastní já klesnu sám,

tak vzdálen od svých nadějí a cílů,

a žluté listí pouze na mohylu

mi spadne tak, jak spadlo v snů mých svatý chrám.