Já cítím, Fauste, štěstí že je víc

Já cítím, Fauste, štěstí že je víc

než úsměv, který rozjasní nám líc,

by ozdobil nás v prchavé jen chvíli.

Je radost to, jež k druhu dá se, zví-li,

že přítomností svou mu prospěje.

A vchází k němu jako naděje:

hrst jisker klade do tmy, na ohniště

a zaplesá, když brzy plamen žhavý

na veselé si promění je hříště.

A šlehá výš – jeť štěstí bez únavy –

a svatý oheň v srdci roznítí-li,

i jiným dovede jej zažehnouti.

Ty štěstí naše nepodceňuj, k cíli

nás vede jistě, střeží, ocitnouti

když máme se, kde jiskry jeho hasnou.

Chci, Fauste, šťastna být! Ať oči žasnou

nad plamenem, jejž moje jiskry vzňaly.

A jsem-li šťastna já, mnou ty, ať hoří

všem do tmy zbloudilým můj oheň. Stvoří

tak jiné ohně, ty zas nové vznítí,

až jiskrou mého štěstí světy chytí.

A proto neříkej, že původ štěstí

jen v sobě nosíme, že nikdo vnésti

je v duši nemůže, kde nebývalo.

To naše štěstí v lásce vznik svůj vzalo,

a co se před tím štěstím nazývalo,

nebylo hodno také jméno nésti.