Já druhdy často v těžké dumy kles...

Já druhdy často v těžké dumy kles,

jak po mé smrti někdy Tobě bude,

avšak když jsem v rakvi do vozu Tě nes

a v slzách oko topilo se rudé,

žal každou krve krůpějí vnitř lkal:

„Ach, bez Tebe jak žíti budu dál!“

A žiju přec, však jaký život ten,

v němž stokrát denně žal mne spáry chopí,

a svírá, hubí upírem svůj plen,

až kácím se, bych slíbal ony stopy,

v nichž krásný zjev Tvůj andělem dřív stál...

Ach, bez Tebe jak žíti budu dál!

Však nežiju, jsem jako balvan mlh,

jenž po údolí bloudí v ranní době,

ten ku květům-li vstoup, juž kalich zvlh,

a tak jest otci na Tvém drahém hrobě,

jejž žal i se slzami dolů svál...

Ach, bez Tebe jak budu žíti dál!