Já hazardně hrál, nač zapírat,

Já hazardně hrál, nač zapírat,

to nemohlo již jinak být,

já proklatě hrál, já hazardně hrál,

a dnes se mně chce snít!

Dnes v noci mnozí plakali,

zítra se budou smát

a nová budou zakuklení

a my budeme lhát!

Ne lhát jak malí, směšní lidé,

lhát velkým slohem budeme. –

Na jedenkrát stotisíc strunách

hřej všechny písně, srdce mé!

Jak umělec hrej z variété,

virtuos, jongleur dnes můj muž,

pryč všechny písně intimity!

Slyš dole zas! Pse, mlč a kuš!

Umění potencuj můj život, –

ach, pardon, zde též publikum –

kdo má co říc’, ať poví, prosím,

jen perel nepředhazuj psům.

Já miloval své housle,

to nástroj živoucí byl

a v záchvatu šílené lásky

já nástroj svůj rozdrtil.

A dnes jdu schýlen k zemi

sám zdrcen, zmaten, němý

s škubnutím v tváři cynickým,

můj bože, z čarovných, vlastních houslí

dnes zovu střep a smyčec svým.