JÁ HLADÍM JEJÍ HLAVU...

Já hladím její hlavu – jsou tak hebké

ty její vlasy... Jak že je to sladké!

Dívá se něžně, hlavu tulí – skláním,

přemožen něhou, svoji hlavu k ní...

Polibek, objetí – oh, jak že je to sladké!

Plakal bych, směju se – je krásný celý svět,

a nějak dobrý tak, jako by zdětiněl!

Tu vzpomenu, že nejsem prvý už,

jenž celuje ji, a že nebudu

ani ten poslední!

Vím, že se milujem’, protože jsme se sešli,

že svedla Náhoda nás, ne však Osud v nás,

ne magnetická přitažlivost zvláštní v nás jen pro nás dva,

ne affinita těl, ne affinita srdcí!

Vím, že mě zapomene pro jiného zas,

vždyť znám ji dobře: Cítí puzení,

být stále něžna, svoji něžnost sdílet

a něžnost přijímat – mazlit se, milovat stále,

a při tom ještě snít o lásce velké, věrné...

A je mi teskno...

Oh, což nemůžeme

nad naši lásku nikdy postavit

hesla veliké lásky, máme-li

milovat šťastni, klidni?

Musíme smířit se

s dělením v lásce, s pomíjením v lásce,

jako by milenčina těla, duše půjčka

prověčný majetek náš byla, majetek náš celý,

máme-li šťastni, klidni milovat?

Je nutno nemyslit a jenom v chvíli žít –

nechat si illusi svou, nechat ji i jí

pro náš i její klid?

Dnes tu, a zítra onu – dnes mne a zítra toho,

vždy s illusí, že taký okamžik

za věčnost mluví?

Tož hladím její vlasy – jsou tak hebké,

jak peří nebo srst slabého zvířete,

jež hlazeno být chce a rádo tulí se,

hlazení miluje, ne srdce člověka.

A je mi něžně sic a sladko,

než k pláči teskno při mém hlazení.