JÁ HLEDAL KLID...

Já hledal klid až za horami,

až kde se země s mořem snoubí,

za zpěněnými za vlnami,

za nezměřenou, sinou hloubí.

Na lodi dychtivě jsem vsedal,

plavil se v dál, kde slunce hoří,

daleké ostrovy jsem hledal,

ztracené v nekonečném moři.

Marně! Vždy cosi dál mne štvalo,

nutilo vsedat na loď jinou,

mořem, jež náruč prostíralo,

plavit se novou za vidinou.

Znaven jsem navrátil se k břehu,

pospíchal přes hory a doly –

doma až zastavil jsem v běhu

na tiché stezce mezi poli.

A tu jsem našel, co jsem hledal –

klid mne tu čekal po únavě:

dýmem se z chatek našich zvedal,

cvrčkem mne pozdravoval v trávě,

vlněním našich žírných polí,

šuměním našich černých lesů,

dýcháním otav po okolí,

růžovou básní ranných vřesů –

prostými zraky pohléd na mne,

mozolnou s čela setřel rukou,

co mne v dál štvalo v touze klamné,

co bylo útrapou a mukou.

Studánka čirá klid mi dává,

lokám jej žíznivýma rtoma –

v dálce, kde slunce z moře vstává,

já hledal klid... a on byl doma!