JÁ JSEM VIDĚL LÁSKY KRÁSU...

Já jsem viděl lásky krásu, lásky sílu a i velebu,

jak je celý život lidský vlastně touha,

láskou ona není trpká ani dlouhá v chvíli své,

hořknouc a v bolesť se měníc jindy...

Je láska oasa v té touze, oasa sladká

a láskou země dýše, země všeho matka,

to je jarem, když je máj, když kvete všechno.

Ale žel, že květ je plod a plod umírání v posled,

že je život i s květem svým, smrti spolu hned. – –

Je tak se vším s přírodou i člověkem,

smrť je nad vším velká paní,

neb smrť zas je životem, jako život smrť...

To nechme všeho však – já jak jsem viděl lásky krásu,

lásky sílu velkou a dojemnou velebu,

tehdá milovav prvně taky, tehdá v máji krásném

v máji svém a v máji země a v máji těch, co zřel já jsem...

to mi je pověděti – – –

Vonělo a kvetlo všecko pozdním večerem

zvlhla nocí, pukala v květ poupata

těch veských malých po zahrádkách,

po houštinách, křoví a i na stromích...

A muzika venkovská v to hrála

do noci tiché, krásné, hvězdné, hrála

do noci nad vsí u lesa se rozplakala –

ta sentimentální muzika šumařská...

A v hospodě točili

a hoši se s holkama vodili

a při pivě za stoly se džbánky hej

a při muzice divý rej a rej...

A muzika hrála a hrála,

z osvětlené malé hospůdky,

z kad par vyšel jeden tiše – – –

A muzika hrála a hrála

do lesa blízkého, kolem

tak sladce se rozléhala

konejšivě a tklivě

jak nocí já v nivě,

v květech a vůni tu bloudil kol

a do vsi vcházel pak – – –

A já ten pár viděl a já se za ním díval,

hoch milou jak ved’ si svoji

rozechvělou tancem celou,

jež podle něj se kolébala

a v úsměvu záříc se smála

při hvězdách tichými zvonky,

jež polibky jeho tlumily...

A při hvězdách já viděl, jak jim plálo v očích,

pro co není jména, co lze jen chápat,

to něco neznáme, co lze zas jen cítit...

A hleděli v oči si a líbali se a líbali jen,

za ruce sami dva vedli se

po návsi při měsíci vzhůru v alej tam

tisknouce chvílemi se spolu tak vášnivě...

Sami dva, sami sobě, sami v sobě jedno –

a mě neviděli a mě neslyšeli –

neboť jenom oni byli a nebylo nic..

Tam v kvetoucí za ves alej šli,

tam do tmy v ticho, nikdo kde,

tam štěpy kde a lípy,

kde květy padaly jim v cestu,

kde dýchaly nad nimi tak vábně...

Sem nikdo nepřišel a nezbloudil,

jen já a ten byl neviděn a ten nebyl,

neb oni byli jen, dva spolu jak jeden...

Všechno spalo, všechno spalo,

jenom ta hudba hrála,

jen ta sem doléhala,

tak tesklivě sem se toulala

tou májovou kvetoucí nocí...

A oni na zem si sedali

a oni si vlastně lehali,

lehali v zrosenou trávu

a on líbal jí celou hlavu

a on jí hlavu dal v náručí

a líbal ji a líbal ještě

a naň s polibkem polibek, polibků deště

na čelo mu a ústa odplatou dopadaly.

A líbali se a líbali...

a zas on ji k sobe vinul,

co měsíc světlo k nim linul,

že jim tak plálo v tváři,

že bylo kol bílo jak ve dne...

A na bledou v měsíčném světle

on díval se a díval

a nad nimi štěpy zkvětlé

a hudba tesklivě sem hrála,

kol do polí se toulala,

kde se toulal samotař, já...

A já šel a ona mne viděla

a kdož ví, zda se to styděla,

jak jsem se já tudy bral

a je tak uhlídal

zabrané v lásku svou spolu. –

A jen ta hudba mluvila,

ta muzika co hrála

a ona se mu z rukou rvala,

že jsem šel já,

má noha že se tu brala – –

Ale on nedal a nedal

a mne neviděl a neslyšel,

jen lásku a oheň její měl

a více neznal, neznal...

A on nedbal a nedbal,

víc jen na rty ji tisk’,

co jsem šel dáleji,

tou štěpů a lip álejí...

ta hudba co jen jim a mně hrála

a kolem se rozlévala,

housle co plakaly v ní dumavě

v jakési známé písni národní...

A já jsem šel a šel

a co že mnou zatřáslo,

nevěděl a nevěděl – – –

Já jenom to vím a pamatuji ještě,

že jsem máje lásky krásu viděl a i sílu

a že dojem mi zbyl do dnes z její veleby – –