Já k malíři.

Venku, malíři! mi sídlo,

Jakbych ho přál si, maluj;

Vedle živé v chladu žídlo –

Zdroj to je nápoje můj.

Síň byla tamby povolná,

Strážby u ní psi měli,

Chlívek a mlátek a kolna

Dvůrby kolem hradily.

Záze zahrádku mi ladnou

S kvítky peřestě maluj:

Kde bzučivé včely mladnou,

K oulu nesou květu duj.

Rdítiby tam se jablíčka,

Švestky modratby měly,

Tamby hrdélka slavíčka,

Tamby četačky pěly.

Dál malovat mi lesíček

Na chlumu nezapomeň:

Kde škube trávu zajíček,

Srnka chrúpá kde lupen.

Mudřeny kamby oliva

S Zevsa dubem košila,

Tváři prochlad doma rýva

V parnu milýby dala.

A traty kol domu řásné,

Sad malovat pamatuj;

Všecko by již bylo krásné –

Družku takou vymaluj:

Očko modré, a linoucí

V ňadra se vlásky co len,

Krk labutí a planoucí

Líčka, mladý jako den.

Ctnostně maluj ji, malíři!

Jak je umem zdobená;

Jak naše láska se šíří –

Láska nezáviděná.

Tambych, ó slasti! sluníčko

V rozkoši pozdravoval!

Za takové staveníčko

Bych vše, malíři! ti dal.