Já málokdy co v žití zapomínám,

Já málokdy co v žití zapomínám,

však tenkrát zapomněl jsem, jak by klín

v mou lebku vrazil, marně ruce spínám

a cítím, kterak zbude na mne stín.

Já s Tebou byl a Tebe viděl všude,

já Tobě psal, jak dovolil jen čas,

že to se stalo – vždy mne tížit bude,

leč uznej, že jsem přetížený klas.

Já často nevím, co dřív začít z všeho,

vždyť znáš můj život a mé srdce znáš,

jak moh bych Tobě udělat co zlého.

Proč mimosou se hned mi zavíráš?

Proč nemáš ke mně trochu poshovění,

proč soudíš z toho hned na lásku mou?

Věř, tím se cit můj k Tobě nepromění,

vždy stejnou Tebe vzývám modlitbou.

Tys mohla s úsměvem to přejít vlídně,

list mizí proti tomu, když Tě mám,

proč tolik trpět mám, se krušit bídně,

já ztratil tím a potrestán jsem sám.

Ó, nejmenuj víc proto slovo frází,

to malé zapomnění zapomeň,

nám život často břevna v cestu hází,

žel, za vši snahu lítost má být žeň?

Sta důkazů máš, jak jsem myslil na Tě,

před svědomím i Bohem svým jsem čist,

já s Tebou byl jen a Bůh ví, žil svatě,

ach, odpusť pro ten zapomněný list.