JÁ NEBYL DOMA...

Šlo kdysi Štěstí kol mých dveří

a volalo mne úsměvnýma rtoma –

však marně ždálo venku v šeři...

Ach, žal, Ó jaký žal, já nebyl doma!...

A přešla léta, plná hoře,

mé Štěstí bloudilo kdes za horami,

šlo za šíré mě hledat moře,

i v ruchu velkých měst i pustinami.

Mně zatím hořké víno zrálo

a na všech cestách plno zeměžluči –

já Štěstí, jež se jiným smálo,

již netoužil jsem stisknout do náručí.

Jen záviděl jsem žebrákovi,

když almužnu mu dávala má ruka,

a provázel mě díků slovy –

že za svá nemohu vzít jeho muka...

A tu šla Smrt kol mojich dveří

a volala mě bezmasýma rtoma –

však marně ždála venku v šeři...

Ach, žal, Ó jaký žal, já nebyl doma!...