Já nechal svět jít kolem.

Dost vtíral se mi celou svojí tíhou,

svých hesel ruchem a tak mnohou knihou,

dost často o mne zavadil

svou drsnou, zřídka žehnající rukou;

já ovšem v jeho píseň mnohozvukou,

co chtěl dát, – vše si nahradil

jen vínem samoty, sám se svým bolem –

já nechal svět jít kolem.

Jak Merlin, který zaklet byl v svém stromu,

zpěv skřivánčí tak jako hukot hromu,

šept haluzí jak hovor bystřiny,

já nechal plynout dál a v kosmos splývat,

já chtěl se pouze v nitro vlastní dívat

a v jeho srázné hlubiny;

ni třtina nehlesnula šumným stvolem –

já nechal svět jít kolem.

V tiš vnořen, až mne nebude víc tady,

já nechal teplo přízně, záští chlady

nad hlavou snící táhnout dál,

jak v žití koncertu by nebyl notou,

jak byl bych pouze zadumanou hmotou,

ač v plném vědomí já spal,

ni macešky květ neutrh' jsem polem –

já nechal svět jít kolem.

To vše, čím hřímal, bouřil, chvěl se venku,

já nechal doznít mysle ve přístěnku,

však ducha svého v svatyni

jsem atom nepustil z té všední vřavy,

já vyobcoval z duše vše sny slávy,

jen v sebe vnořen dlouhé hodiny

jsem v pásmo snů se zapřed tichým molem –

já nechal svět jít kolem.

Co v této tiši vzrostlo za rok celý,

jsou vybledlé jen Styxu asfodely,

vím, slunce žití nedotklo se jich,

jsou hodin blízkých zastavení kyvy,

jsou šepty hřbitovních vrb, šepty jivy

nad potokem, jenž v lednou kůru ztich;

v mé duši klid – a ty jsou jeho polem –

já nechal svět jít kolem.

Já nestál oň, tak o mne jak on nestál;

já pouze neměl síly, abych přestal

sny svojí duše v samotě své tkát;

to jestli vinou mou, to jest jí pouze,

o potlesk nestojím, o soucit z nouze,

já nechtěl světu – pouze sobě hrát.

Tak vzniklo pár těch květů na pni holém –

já nechal svět jít kolem.