Já nechci lauru, já chci růže.

Jak milo v Krásy božském sadě,

vše vůkol samý luzný květ,

že zrak se diví také vnadě

a nadšením se chvěje ret;

zde každý vybrati si může:

vřes, lípu, vavřínový kmen –

já nechci lauru, já chci růže,

jich údělem jsem spokojen.

Dřív ovšem moje nitro plálo

a srdce prchal klid a mír,

mít za zdobu si lauru přálo;

leč to je rozváto jak pýr;

čas mrazná svoje křídla tuže

juž ochladil můj horký sen –

já nechci lauru, já chci růže,

jich údělem jsem spokojen.

Vždyť laurovými pod lupeny

stín větší jest i větší chlad,

jím zor můj prací unavený

by neuviděl světa snad;

já chci však jasně zřít, chci úže

jej k srdci přivíjet co den –

já nechci lauru, já chci růže,

jich údělem jsem spokojen.

Či laur nám rodí lesy stinné

a zdobí čarovnou tu zem,

jíž srdcem Vltava se vine,

kde Týn se vzpíná vítězem?

Kdo jiné toužíš, hledej! nuže!

mně vrchem krásy klenot ten –

já nechci lauru, já chci růže,

jich údělem jsem spokojen.

Nač také laur však v českém hvozdě,

jest laurem každý keř i strom,

a vyhání-li trochu pozdě,

ký div! což rostl bez pohrom?

Však pohodou se zase zmůže,

duch rodný bude osvěžen –

já nechci lauru, já chci růže,

jich údělem jsem spokojen.

Zda nekončí se v osten tuhý

ten lauru lupen? Pravím vám,

jím popíchal bych svoje druhy,

jež nadšen vroucně objímám;

ti z náruči by silou muže

se v rozhorlení drali ven –

já nechci lauru, já chci růže,

jich údělem jsem spokojen.

A pak to vření z různé strany!

Ne, jsem už trochu starý brach,

před jedem závisti a hany

má věru každý trochu strach;

nač v Záhořovo věčné lůže

pro chvilku časových těch změn?

Já nechci lauru, já chci růže,

jich údělem jsem spokojen!