Já nemazlím se s přírodou...

Já nemazlím se s přírodou,

spíš’ někdy se svým skotem –

co dala mi, vše vyrval jsem

jí pracným, těžkým potem.

Mně není matkou příznivou,

ni kráskou velkolepou:

mně z jara voní od mrvy

a v podzim voní řepou.

Leč rád si někdy utrhnu

též květ, – tak nejspíš’ v máji,

když moje luka žluťákem

tak zlatě prokvétají.

Neb ze stébel, jda po mezi,

utrhnu svlačec, lechu,

a zadívám se, zamyslím,

– jak jsme tak rovni dechu.