JÁ NEMOHU TI JEŠTĚ, BRATŘE, ŘÍCI

Já nemohu ti ještě „bratře“ říci.

Penězi daleko tě držím od těla.

Tvou píli a tvou celou úrodu,

tvou mohu skončit svobodu

a v sklepní díře s tmavou okenicí

tě celý život věznit docela.

Já les, jejž dýcháš, vykácím,

s tisíci jiných tebe nacpu v mrakodrapy.

V budovy kouře dálky zobracím.

Ohluším sluch tvůj vřavou překupníků.

Paláce bank, toť chrámy mojí mapy,

v nichž milionářských svět modloslužebníků.

Já nemohu tě bratrem nazývat –

neb dal jsem brousit meče, líti děla,

a musil jsem se písni míru smát:

vždyť ženy rodí zas, vždyť sílí mužů těla.

Penězům mojím narůstaly ruce

jen tenkrát, v buben válečná když píseň hřměla,

neb nový řád když na svých šibenicích

si pověsila revoluce.