Já nevěda, že mladost kráčí se mnou...

Já nevěda, že mladost kráčí se mnou,

jsem skládal k verši verš a k rýmu rým,

však pevnina ta zůstala mi temnou,

neznámých sopek v dálce kouřil dým.

Pak raněna má mladost zkrvavěla,

já zase k rythmu jsem a rýmu sáh’ –

však byť v mé sloky krev kanula s čela,

mé verše nebyly, co psát jsem práh’.

Já dobře cítil, že kdes v dálce chodí,

kdes za mořem, co poesií zvem –

a bárka má že není onou lodí,

jíž moh’ bych stihnout, co zřím v snění svém.

A když má mladost tiše dokonala,

já jist byl, písně mně již nezkvetou...

V tom duše Tvá se na mne pousmála,

já pohléd’ v oči Tvé – a byl jsem poetou...