Já nevěřím dnes již v zářivé štěstí,

Já nevěřím dnes již v zářivé štěstí,

jež hřeje a láskou do duše svítí,

já nevěřím ani míru, jenž věští,

že o blahu možno alespoň sníti.

Já věřím dnes jen tupému klidu,

jenž obestře mlhou skleslého ducha,

že necítí ani vlastní svou bídu

a život mu jedna pustina hluchá.

Mně houstne ta mlha... houstne vždy více...

V ní budoucnost nemá obrysů ani...

Dnes ledovým dechem vane mi v líce

a zítra snad jíním klesne kol skrání.

A stále víc mrazí... Stále víc zebe,

smích mladý ztuh v ní, ztuhly i slze...

Ó kdysi jsem, lásko, volala tebe,

dnes volám smrt jenom v studené mlze.