JÁ PLÁČU ŠTĚSTÍM.

Já pláču štěstím... V odříkání teskných tmách

červánky opily nás zázračného rána.

Bolestnou horečkou nebude spánek náš

a mukou nebude už naše touha štvaná,

ve chvílích naší samoty, jak cizí pes

nám k nohám lehat nebude tesknota němá,

a neujasněného smutku těžký stín

už nebude víc stávat mezi námi dvěma.

A hořknout nebudou už naše příští dny,

čím zmučili jsme v zapření svá léta mladá:

co’s mohla milující žena muži dát,

ty’s dala mi, a dala oddaně a ráda!

Pojď, oddaná a láskou velká ženo má,

jen my víme, čím jsme ty chvíle vykoupili,

my, kteří přinášeli v oběť zápalnou

své mládí kypící a nejdražší své síly.

Pojď ke mně blíž! Jak velké to máš zornice

a zářící! – to slzy? slzy jiskří jimi?

Proč je ti smutno jen? – hleď, štěstím pláču já –

proč ale ty, proč ty, má hlavo zlatá, rci mi!?