Já pustou šel cestou.

Já pustou šel cestou podzimním večerem,

kde mlha se těžká válela po polích,

kdy do mlhy lesy stichlé se topily.

V mé duši, v níž těžké, pochmurné myšlénky

se vploužily, tíží dusnou ji zalehly,

cit divný se vzbudil. Cize mi zazněly

v sluch vlastní mé kroky, znějící tlumeně.

Mně děsivých záhad obzory závratné

se odkryly, svým mne drtíce nesměrnem,

já vlastní své bytí v chvíli té nechápal,

já nechápal život, dušeným ohlasem,

jenž z odlehlých vesnic k sluchu mi doléhal.

Mne divný žas jímal, jakoby bytost má

se zdvojila náhle: jedna z nich kráčela

tím podzimním večerem, mrtvě jak automat,

co druhá kams v prostor prchala bez konce,

kde hlubokých tajů stíhala s úžasem

div závratný, marně se snažíc chápat jej.

Mne divný žas jímal. Líně jak bez ducha

já krajem tím kráčel mlčícím mlhavým,

kde sychravou pole dýmala vlhkostí.