Já s vámi jsem!

„„Já s vámi jsem,““ Tys, Pane, kdysi děl,

„„pryč setřete ten smutek se svých čel

a bázeň z hloubí nitra;

nechť mučí vás, já síla vaše jsem,

ať zmíráte, jsem vaším životem

ať dnes či zítra!““

Nuž teď, kdy nadějí se řítí most,

kdy jako sup rve duši pochybnost

a v lebku stíny věsí,

kdy hlavu dračí zvedá lidský pych,

bouř nenávisti v mocných peřejích

nás kolem děsí.

Kdy v posměch jsou i city nejdražší

a nadšení, jež duši k hvězdám povznáší,

déšť slzí těžkých hasí,

kdy pravda mře jak v skalách ozvěna

a blátem potupy, je znectěna

i číše krásy.

Kdy svět je plný lživých proroků,

jenž hrdě dí: „jsme světlo pokroku,

ó pojďte s námi v spěchu;

co touhou bylo, a co sladkým snem,

vše dáme vám – ráj nový otevřem

vám pro útěchu.“

„Slasť, rozkoš, vše, čím srdce okřeje

a vůni květů, než je rozvěje

dech zimy ledovatý;

i víno lásky, nežli prokvete

vlas šedinami, než v hrob padnete

jak lupen svátý.“

A jejich hlas vždy bouřněj v dáli hřmí

a proudy, jež se řítí za nimi,

vždy výše jdou a rostou;

co hříchu mráz svět jímá veškerý

a mysl stupělou stín nevěry

i dětsky prostou.

Nuž teď, ó Pane, mocnou ruku Svou,

ach, zvedni vlídně nad zem ubohou,

jež v zápasech se zmítá;

nechť vzplane v srdcích láska plamenná

a mučeníků síla nadšená

v Tvé pravdě skrytá.

Nechť zase prapor Tvůj, kříž ve kraje

nám vítězný a stkvoucí zavlaje

nad zachmúřenou skrání;

pak půjdem v boj a klesnout nemůžem,

to heslo na štítu. Já s vámi jsem

až do skonání!