Já smál jsem se a ty jsi plakala

Já smál jsem se a ty jsi plakala.

Kol temná noc jak tváře cikána,

kdy od večera bloudí do rána

a kol se dívá v němém úsměvu,

poslední zbytek trhá z oděvu

a klne lidem, svět chce rozbořit,

surovost mění každý za pocit

a čelo horké klada do dlaně

chce zvonit sobě vzdechem ku hraně.

Kol temná noc a na mé tváři smích –

nuž co to za vinu, a snad to taky hřích?

Srdce mi puklo, krev se vypryskla,

červeným zlatem můj se pokryl háv –

a já tě prosil, štkal: pekla mne zbav

a tys mně ani ruku nestiskla.

Teď puká srdce tvé i stydne žár

a já ti smích přináším v svatodar;

teď tvoje krev se srdcem rozlívá –

však oko mé se na tě nedívá,

a hledí přec, však jakby z ocele,

co jindy mělo žáry převřelé,

a na svědomí tvém kdy nelpí hřích –

pak ať je proklet divoký můj smích.

Já kdysi plakal jako sirý syn,

kdy kladli jemu matku do země

a nadějí všech prchal před ním stín –

ty odvrátila jsi se ode mne.

Ty ženo žen s tím okem milosti,

v němž kdo svůj na čas pohled zahostí,

umírá láskou, něhou, zápalem, –

ty ženo žen v tom zraku nestálém.

A já jsem plakal jako v první den,

kdy poznal člověk, že je všecko sen,

že všecko sen a jarní noci dech

otravný štír na krásných perutěch;

a já jsem plakal – co ty pláče mi?

Teď nelká se již více na zemi,

teď každý za cílem se ubírá

a málo na tom, kdo dnes umírá,

neb kdo dnes mladou lásku pochoval.

Teď každý chvátá, aby došel dál.

Teď smích se divý klade na mou tvář

a noha tvá se sklání před oltář,

tvá ruka vzpíná se a v pohledu

tvém čísti je, že bílé od ledu

a tuhé jako půlnoční je mráz – –

Ty’s smála se, teď já se směju zas –

pak já se smál – a ty jsi plakala!