JÁ TÉŽ PĚL...

Já též pěl mnohou píseň pravou,

jak žijí v lidské pověsti,

však ta mi táhla jenom hlavou,

jak osykou kdy šepotavou

večerní vítr šelestí.

A zvučela mi v ňadrech, vzpjaté

jak moře hučí v daleku,

já nechal šumět vlny zlaté,

co povídaly tisíckráte

– vždy jednomu jen člověku.

Pak jako v člun jsem used malý

a dal se nésti v peřeje;

a ty mne nesly, v mhlavé dáli

až přede mnou se otvíraly

– snad sama ráje veřeje.

A bylo mi, jak led když jihne

a jaro větvím šelestí,

a vlašťovka se první mihne,

a bylo mi, jak sen když tíhne,

z nějž budíme se s bolestí.