Já utíkám kupecky zvonícím ctnostem a v špíně se topícím dnům,

Já utíkám kupecky zvonícím ctnostem a v špíně se topícím dnům,

kdy za peníz blýskavý ženu muž, otec rád dítě své prodá,

do šedého roucha se ukrývám, duši svou poroučím pečlivým snům,

a ubohých prodaných vzlykavý nářek mne ke spěchu bodá.

A celý den, celou noc ubíhám v krásná ta, dobytá království svá,

tam skryta jsou, tam – kde se rýsuje v červáncích pohoří v dáli,

vím, – poddaní moji že věrní jsou, – věší už prapory se znakem lva

a hranice vysoké v radostném nadšení po horách pálí. –

Žel, červánky blednou již, šedivé mlhy se zdvihají, kraj je tak něm,

plod na stromě nedozrál, s polí pak úrodu odnesla voda,

a nebe se zlobí též, těžké je, ponuré – zčerstva jak zoraná zem,

a za mnou dál kvílí to, – prodaných nářek mne ke spěchu bodá. –

– Ó, kde jsou má dobytá království? – Daleko, daleko, nelze je zřít,

už nedojdu přes hory, – ani k těm horám snad, – marné mé žití;

vím, v království smutně že prapory schlíplé jsou, smutný je oddaný lid,

a marně se pokouší vůdcové v pevnou jej naději spíti.