Já v snách jsem vídal...

Já v snách jsem vídal drahé tvoje rysy,

já v snách jsem s tebou mluvil o lásce,

a ústa žhavá setkala se kdysi

ve blaživé a sladké otázce.

Já ptal se tebe, zdali máš mne ráda,

zda životem chceš jít mi po boku,

a vše, co srdce na srdci si žádá,

jsem vyčet’ v tvého oka hluboku.

Já viděl tebe v bdění svém i ve snu,

jak „ženo má!“ ti mohu jednou říc’,

v tvé náručí jak blahem zpitý klesnu

a ty mne zlíbáš, „muži!“ šeptajíc.

Já vídal tebe u nás doma, doma,

pro krásu tvou jak šílený se chvím

a jak tě zlíbám vášnivýma rtoma

a řeknu ti, že’s ve světě mi vším.

Já nebe chtěl jsem ke tvým nohám snésti

a v lásce s tebou dělit, nebe ví,

v dnech radosti i trudu, v zlu i štěstí

s poctivým srdcem chléb svůj poctivý.

Já v snách jsem vídal zrak tvůj vyjasněný,

ten paprslek, jejž stále v duši mám,

já sebe zřel, jak nad krásou své ženy

jí nehodný se tiše zadumám.

Ó, já jsem vídal, jak se hlava skloní

a jak sen jara by kol sladce táh’,

kdys ke stolku, kde báseň píšu o ní,

by drahá žena přišla po špičkách.

Já myslíval si dnem i nocí na tě,

ty’s byla paprsk, který do tmy pad’ –

a potom jednou zamyšlenou svatě

jsem v snách tě viděl dítě kolíbat.

To bylo u nás, doma, doma, doma,

kde ty jsi byla paní, královnou,

kde směl jsem zlíbat vášnivýma rtoma

tvé drahé hlavy krásu čarovnou.

Já vídal tě – – A zatím jako páry

se rozplynulo vše, a já jsem sám,

jen bolest v srdce zatíná mi spáry

a zoufalost, když na vše vzpomínám.

A jsem jak žebrák, který do večera

se v studu bál vztáhnouti prázdnou dlaň, –

a odešel... noc padla tmavá, šerá,

a do tmy nikdo nepohlédnul naň.

A není, oč se v žití člověk opne

jak svlačec, který v poli rozkvétá –

Čím je to srdce, velké lásky schopné,

když v prsou má je žebrák-poeta! –