JÁ VĚŘÍM...

Já slýchal rakví temné zasténání,

když ve vůz kdos je hbitou vsouval dlaní.

Mně táhlý kvil vrat hřbitovních je známý,

když rakev tiše loučila se s námi.

Na víku, rozzvučeném v temném ruchu,

hrud rythmický zpěv zní mi posud v sluchu.

Já věřím ve hmot myšlení a city

a v tajný souzvuk v jejich hloubi skrytý. –

A zřel jsem tryskající slzí plamen

nad těly, vychladlými v ledný kámen,

a pláč a vzdechy slýchal nad rakvemi,

když víka klonila se v klín jich němý:

Však výkřik žalu, který mrtvým platil,

mé nitro takou silou neuchvátil,

jak nářek vrat, jenž hřbitovem zněl temně,

když rakev chýlila se v náruč země.

A také žalmy v sluch můj nezalkaly,

jak píseň, kterou černé hrudy hrály!

Já věřím ve hmot myšlení a city

a v tajný souzvuk v jejich hloubi skrytý.

A věřím: prach můj, ve tmách stlelý jemně,

že snít kdys bude velkou dumu země.