JÁ VĚŘÍM...

Já věřím, mořské vlny, o skaliska bijící,

že rozvrátí je posléz, hvozdy šeré vichřicí

že lehnou časem, osení pod kosou sekáče,

že vichor darmo neúpí a darmo nepláče,

jist vítězstvím nad výspou, příboj nežaluje

na tvrdá skaliska, jež vstříc mu hledí ponuře,

však odražen, zas bezuzdný a hrdý vstříc jim duje

pln síly zběsilé, strašného hněvu ve chmuře,

až zdrtí je a shltne, věčně nenasycený

by letěl dál,

hřbet rozrytý, ret znojem, slinou zpěněný

se k novým vítězstvím zas hnal!

Tak mnohou strašnou bouř jsem v žití slyšel duněti,

ten onen strom před zrakem mým byl blesku obětí,

tak mnohý kolos chvěl se v základech, když litice

šly kolem válečné a roty v roty bijíce

mou zemi pustošily, ohněm hubily ji,

pod katů meči kdy mých bratří hlavy padaly

jak zralé obilí – kdo moh’, nás uštknul zmijí,

od kouře černá oblaka a stromy zvadaly,

kam oko hledlo, poušť jen, obraz truchlý, příšerný,

a národ přec

to všecko přežil, znovu zved se, nezměrný

a novým ranám nastavil svou plec.

Jak v přírodě, kde s důsledností věru železnou

po jaře léto, podzim, zima, nové jaro jdou,

a po noci den svitne, slunce žhavě zasvítí,

déšť bledým květům, svadlým travám dá se napíti

a slunce opět mokré cesty vysušuje,

by milenci, co do lesů jdou vzývat Venuši,

si nohou nesmáčeli, pták svou dumku snuje

a strumeň zpívá tajemství, jichž hloubku netuší,

pod tlakem vyšších sil, jež člověk nechápe –

i slezský lid

ze strašné noci, z kruhu bědy vytápe

a do přilb vrahů svojich začne bít.

Ať mračno ostrých střel nám slunce zacloní!

Já věřím, vítězství že k nám se přikloní,

vždyť kolo dokola se přece otáčí

a dlouho dost my byli dole. Dost už bodláčí

jsme cítili i trn, jak v naší skráni bolí!

Nás nářek nespasí však, slabost vše až vymizí,

až v svorné práci pluh svůj zaboříme v roli,

až tvrdí budem jako ostří kosy, vyklízí

jež siré lány, prudcí jako nočních blesků kmit,

co mstít se jdou

za všecko bezpráví, pak v zlatorudý svit

si aureolu vpletem vítěznou!