Já vezmu závoj.

Nadějí plna jsem vstoupila v svět,

každá jak mladá duše chvějíc vstoupá;

seznala jsem však, že ten blaha květ

na uhnilém jen kořenu se houpá;

to zloby lidské ještěra

podryty zubem nekalým.–

já vezmu závoj kláštera

a světa hrůzy zahalím! –

Člověka hledala jsem vznešenost –

však kletba lid ten padlý tíží děsná,

že v prach zašlapán svaté pravdy skvost,

a cit posměchem tupí vřava běsná.

V mém srdci zklamu příšera

s výkřikem bolu zoufalým –

– já vezmu závoj kláštera

a srdce rány zahalím! –