Já viděl...

Já viděl zrakem ducha svého hloubi,

již neproniká více žití báj,

kde věčnosť s novou věčností se snoubí –

tam v zakletí spí ztracený náš ráj.

Tam lidské touhy, myšlénky a přání

jak mrtvý kladou u věčný se hrob,

co zatím vleče směšném u sklamání

zde lásky balvan smutné sudby rob.

Zde v mukách bdění, ve snů novém žalu

se vznésti chceme marně kamsi výš,

od plané práce dále k ideálu,

a vtělit v skutek míru bájnou říš.

Náš život lety krátký, dlouhý mukou,

nám ujídá a tráví vlastní cit,

jsme ptáci, kteří schromlým křídlem tlukou

a vlastní krví třísní rodný byt.