JÁ VIDĚL PŘÍLIŠ ZVRÁCENÝ SVĚT...

Já poznal příliš zvrácený svět,

jenž ve zvrácenostech svojich byl přeukrutný,

já viděl svět veselý příliš a příliš smutný,

leč málokterý v něm život se rozvil ve vzácný květ.

Byl otráven mnohý jedem náprstníků a blínů

a tisknul, nížil k zemi v povýšenském svém stínu

ty druhé, jež neustali toužiti.

Teď ztroskotance zřím ztrácet ženy a děti,

tam ženy ztrativší muže díkučinění pěti

a všecky ty, nezachránivši sebe a drobný svůj kout,

zřím o světech rozumovat a světy chtít ovládnout,

však ztratit své malé a marně se po velkém soužiti.

V tom ztroskotaném světě já nejjasněji cítím

též přerodných plánů a velkých slov žár.

Kdo neuměl zbudovat domov malý, zdobený kvítím,

v něm vzrušujícím být tvůrcem, žít, zemřít v něm stár,

ten plahočí se a nespokojencům káže v poli,

co syn se dal na zboj a matka s dcerou komukoli,

a k němu co vrací se sup, by vtíral mu do srdce spár.