JÁ VIDĚL V ZENITHU...

Já viděl v zenithu své mladé touhy,

já růžovým jsem v sny své patřil sklem,

já na rtech svých jsem cítil pocel dlouhý,

já v sadu lásky bloudil rozkvětlém.

Já přemýšlel o blahu rajských slastí,

já opájel se rosou letních rán,

já cítil štěstí v duši mou se klásti,

já hudbou nebe byl jsem kolébán.

To vše jsem prožil jako v krásném snění –

žel, v ráji tom že byl jsem jen co host.

Pak přišlo hrozné, hrozné probuzení,

a smutný návrat v drsnou skutečnost.

Je nyní zkalen zenith rmutu clonou,

sklo růžové teď bezcenný je střep,

a v bahně života mé touhy tonou,

a místo sadu lásky – holá step.

Teď s životem se peru o své bytí,

a hořkých vzpomínek je plna číš,

a slyším zoufalství v své duši výti:

co pohřbeno, již nikdy nevzkřísíš!