Já zapomenu...

Já zapomenu a tu ruku bílou,

jež v cestu žití vmetala mně hloží,

v hrob zpomínek mé odpuštění složí

a láska květy vztýčí nad mohylou.

A jestli paměť někdy v duši zbylou

hořkosti krůpěj v příval bolů zmnoží:

já pomodlím se, aby láska boží

sklonila ruce na tu hlavu milou.

Mé rámě ocel již v tom žití boji,

hruď otužilá uzamkla se stenu,

duch s hlavou vzneslou kráčí cestou svojí.

A jako bojovník, jenž nezlořečí,

o jednu ránu bohatším-li v seči,

já klidně půjdu dál a – zapomenu! –