JÁ ŽIJU MEZI KVĚTINAMI

Roztály v slunci ledy zimní.

Pá lidé! Dost mám žití s vámi,

vy sobci zpupní a neupřímní,

teď budu žíti s květinami.

Nevěrců není mezi nimi,

každá se zbožně dívá k nebi,

každá se modlí slovy svými

a knížek nemá zapotřebí.

Jen tiše prosí slunka, rosy –

jen vůní svou to šepotají –

a nedostanou-li, oč prosí,

nerouhají se, nereptají.

Jen v pokoře své skloní hlavu

a čekají, jak nebe uzná,

žít pro Boha a jeho slávu,

či zemřít, když je bouře hrůzná.

Jsou spokojeny se svou hrudou

a jedna druhé nezávidí,

bohatá nepohrdá chudou,

jak někdy bývá u nás lidí.

Jsou diskrétní! Když milující

nad nimi tajemství si sdělí,

v dál ony hledí s dětskou lící,

jak nezřely by, neslyšely.

Jsou hostiné a zvou si včely,

med, zlatý pel jim na stůl vloží,

a žádáš-li, by pro tě mřely,

mrou, odevzdány v ruce Boží.

A nebrání se, utrženy

když v sklenice je noříš tůni,

dál hledí na tě usmířeny

a mrtvy ještě dýšou vůni.

Že jsou tak skromny ve vší slávě,

i Kristus měl v nich zalíbení.

Květiny křesťanky jsou právě

a mimo ně snad jiných není.