Já zírám...

Já zírám v světlo kahance

tak liknavé, tak kmitavé,

a před mým zrakem vznáší se

obrazy divné, mlhavé.

Zřím to své dětství: svěží luh –

mladistvá zeleň kypí v něm,

ta hlava mladá plna tuh –

divů jí plna šírá zem.

Volnou se myslí nese v dál,

jak skřivanův ples nade kraj,

zas na rodný se tulí práh –

a směle věří v každou báj.

Zřím to své mládí; jarý duch

svých křídel zkouší pružný let,

již nevěří, i bádá sám,

a sám svůj chce si tvořit svět.

Však v neustálém zápasu

jen v pochybnostech kolotá,

ku pravdy slunci zrak mní nést –

věčná jej jímá – slepota.

A zřím se nyní; zlomenou

tu vleku peruť v kalu běd,

a kol vítězný luzy smích

a kol úšklebků hnusný jed.

Však jiskra, již bůh v srdce mi

co chranné kouzlo vložil sám,

ta neshasla, ta žije v něm,

jak v chrámě Vesty věčný plam.

Jak perli v moře hlubině,

jak démant v lůně černých hor

tajím ji v srdce úkrytu,

k útěše sobě – oněm vzdor.

Ji znesvětil by hrubý hled,

jí čistý, svěží lesk by svad’ –

zírám v to světlo kahance

a kol mne pusto – kol mne chlad.

Vichr burácí do oken,

stříbrné květy kreslí mráz –

ten lampy knot tak tichounce

jak nepoznané žití zhas’.