JÁ

V mé tváři zjasněné jak slunná tvářnost moře,

jak v čirém zrcadle se země s nebem líbá!

Hle! za mnou, přede mnou, ó všude! vroucná paže! –

Chtěl bych dát slunci zář a vlíti vůně květům,

ó chtěl bych z očí svých dštít z jitra rosu k zemi!

Jsem výslednicí žen, též výslednicí mužů,

a lásku nadšenou všech lidí v nitro lokám

jak světlo kalich květný!

Svou cestu věčností já proklestil si pracně,

jsem krůpěj v proudu těch, již přicházejí, zajdou,

jsem zpěvák svobodný, jenž blah je pomyšlením

že jeho žhoucí zpěv kdes v srdcích dohlaholí.

Já soudit nemohu, jen pozorovat mohu,

vším tvorstvem procházím, jsa okouzlován zemí,

vše pro mne na světě jsou prapory a značky,

a stejně povděčen jsem vítězství i prohře.

Jsem prostým cestářem, jenž upravuje cesty,

žár jihu v srdci svém, led severu v své hlavě,

svá slova vysílám v svět lidem dobré vůle

jak hbité vlaštovky, jež věští smavou vesnu.

Ó nikdy časně dost a nikdy dosti pozdě!

Vše má zde vlivný hlas a věčné oprávnění!

Ó pilní hvězdáři, ó norci neúnavní!

Hle! stavitelů sbor své stavby slavně zpívá,

jich hymny kamenné pní hrdě ku blankytu!

Vím, vzlet že tají pád a pád že vzlet zas rodí,

že radost sklízí bol a bolest opět radost,

a poznal jsem, že zde jen láska život pravý,

vše statky vezdejší jsou trety méně cenné,

tvor živý bohatství je nepomíjejíčné.

Och, bůh je v rumišti, tak jako v kathedrále;

je mikrob nejmenší část důležitá celku,

nic není plano zde, nic není bezúčelno!

Slyš! zpívám divoce a neumělým hlasem

a rád jsem, že tak zpívám!

Co pro mne minulost, co budoucnost je pro mne?

neb vezdy přítomnost já neskončenou žiji!

Jsme všichni sdruženi jak řetěz všeobsáhlý,

a nahlédneš-li kdy v mé oči, bratře drahý,

hleď v propast odvážně, až tam, kde chaos vládne,

nás všecky uvidíš, nás všecky zemské tvory,

jak v jedné prabuňce jsme v spánek potopeni,

myšlenky boha,

ó božství hlasatelé!