JÁ.

Já vím, že nikdo ve světě širém

mně není podoben.

Jsem jako tkadlec, jenž z prostoru a času

po svém a pro sebe tká si den.

Myšlenky, jdoucí světem, na vlnách mého srdce

jinak se pění.

Jsem za noci jiná tichost a ve světle jiné dění.

Den radostný, který nic neváží

a od srdce k srdci se odráží,

v jiný se rozstříkne smích

na zubech mých.

Jiný je vzdech, jejž z tonoucí lodi

vysílám do dáli,

radost má nikoho nesytí

a žízeň má nikoho nepálí.

Jiný je stín, jejž silnicí jda

rozsévám po kraji,

pod sluncem Evropy do vlastní tvrdosti dozraji,

jiný je vzduch, jejž tělem svým vytlačuji,

sám nejsem nic a sám si dostačuji.

A potká-li mne jednou vyvolená žena

a v údivu své lásky padne na kolena,

to proto, že z bolesti světa

jsem uhnětl vlastní žal,

že nikdo jako já se na ni neusmál,

že z milionů mužů na světě

jenom v mém náručí zvadne nebo rozkvete.