JABLOŇ A VIŠEŇ JEDEN JSOU KVĚT...

Jabloň a višeň jeden jsou květ,

a lesy zmlazené dýší tak vlaho –

moci tak kvésti květem svých let,

ó, jaké štěstí, ó, jaké blaho!

Zakotven v zem být, jako ten strom,

z ní stále opíjet mízou se svěže,

vítězství vše je, básníku, v tom,

jsou Tvoje zvony z nejdražší spěže.

A kdyby hlas jich v proměně mod

na chvíli měl se v hlubinách skrývat,

ozve se zase jak onen z vod

a bude hymnu vítěznou zpívat.

Uprostřed ptáků, zahrad a luk,

uprostřed ztrpklého českého kraje,

uprostřed jeho slastí a muk

víno Tvé písně purpurně zraje.

Tmaví se smutkem českých těch lích,

jiskří se hněvem trpící země

a sládnouc v hořko jak český smích,

jako ta msta se krvaví temně.

Číš jeho vzhůru! Pěvče, buď zdráv!

Zpola jen vypito, dál kypět může,

a kdo kde po ní zlou rukou máv’,

tam planou bílé kolkolem růže.