JABLOŇ

Jabloň košatá vyspěla nad došky zčernalé,

na chalupníka se dívala uznale,

měla ráda i ten tenoučký v poledne dým,

jenž procházel střechou jak oběť za život k výšinám šedavým.

Byly zde obětí čtyřem počasím ročním všecky snahy té rodiny,

otce, matky i dětí v hadrech nejprostší chudiny.

Chalupa vše to dost dlouho skrývala před světem,

ale sama už přitížit musila ke všem těm obětem

starobou, která i jí stále hlodala v zdích

a v příliš provlhlých trámovích.

A tu se v jabloni míza zčeřila,

nad tuto domácnost do šířky větve své spustila,

zlíbala zvětralou střechu i od skel rozbitých třpyt,

tisícem květů ran tisíc toužila políbit,

pelem a vůní a nejprudším bohatstvím citů.

Chalupa omdlela v jejím přátelském skrytu,

i práce ruch, ač stále do tmy tu prodléval táhle,

víc snu se teď podobal, skoro stydliv z té nádhery náhlé.