Jabloně.

Ta známá cesta, druhdy plna prachu,

jak svítí, plane v úbělu a nachu!

Kam hledneš, květ, ba kráčíš v květů moři,

na každé snítce aspoň pět jich hoří!

A mladá jabloň zrovna jako stará

si básní velkou, snivou píseň jara,

a stará jako mladá nepočítá,

co včel a ptáků a co srdcí schytá!

Svit slunce zlatý jen se listím smekne,

cos dvorného do ucha květům řekne,

a květy mrouce vůní tiše kanou

na stezku v měkké trávě vyšlapanou;

na brázdy polí táhnoucí se za ní,

na příkop, jejž plot střemchy zkvětlé chrání,

na silnice prach šedý stranou druhou,

že tato zdá se kvetoucí být duhou.

A květy prší dívkám do kadeří,

jež k řece pro vodu jdou, když se šeří,

na hlavy skotu a na ovcí záda,

na babky kolovrátek dešť jich padá,

a místo almužny v dlaň žebrákovi. –

Co kolem lidí jde a nevysloví

tu něhu jich a vůni, ač ji cítí.

Svět celý v květech jabloňových svítí!