Jabloňka

Když jaro pozdravilo radostné a bílé,

jabloňky zasvítily zrůžovělým snem.

Hlas slyším výsměšný té opojené chvíle:

nejsladčej voní květ před slunce západem.

Jen ještě utrhni, než mrak si nebem lehne

a vody modravé než květy zatopí.

Je pozdě zakvílet, když noci bič tě šlehne

a ruka duchová tě navždy uchopí.

Očima hvězdy laskám, rozhořelé sněti,

strom jediné je vzrušení a třpyt.

Jabloňko kvetoucí, chtěl bych ti pověděti:

Ne utrhnout, jen tiše pohladit.

Mít onu ilusi, jak měl jsem v dávném roce,

kdy šel jsem rozkvetlou a vonnou zahradou.

Hlas země hovořil mi vážně, přehluboce

a hlavu bičoval mi těžkou záhadou,

však stromy kvetoucí se smály meditacím

a lístky růžové mi třásly do vlasů.

Zas onou zahradou se, vděčný poutník, vracím

z bolestné výpravy a hořkých zápasů.