JACOBAEA DE SEPTEMSOLIIS.

Vím, v Jeho srdci svatý planul vděk,

„můj bratře-sestro!“ ač mě zval jen chladně

své svatosti i mé cti nezávadně,

by slinou netřísnil nás pomluv jek.

Číš vody jsem mu dala, chléb a lék,

chud, nemocen kdy Římem bloudil hladně,

ač perly bohaté kryl duše na dně.

Byl pochopen. Jím nový počal věk.

Kdež Marií mu chápavou vždy byla Clara,

já za svůj nehanbím se chudý úkol Marty,

co k němu mne i z dálky smutná vede tucha.

Zde plátna pohřební a vosk. Zda Bůh mě kárá,

že jízvy mrtvých jeho dlaní tisknu na rty?

Pak z bratří rukou v zem jej přijmi krypta hluchá.