Jacobsen.

K dnu všeho ať již vědou nebo vírou,

však nejlíp se tam poesií vnikne,

vždy z pravdy jádra smrtící jed stříkne,

v sled výkřik smrti zazní každou lyrou.

Však sladčej umírá se, pouští šírou

jde lehčej se, a spíš si člověk zvykne,

sny krásné tak hned život nezakřikne,

v sled krása všeho nejlepší jest mírou.

Jen vidět všecko, jako ty jsi viděl,

jen radost míti z květiny i mráčku,

jen štěstí v každém snu, jenž letí skrání.

Pak netřeba, bych za život se styděl,

rád odhodím jej jako prázdnou hračku,

až přijde těžké, těžké umírání.