JÁDRO PROBLÉMŮ.

A konec konců: jaké že je jádro

v dnů našich shonu? Jaký smysl všeho?

A jaký vývoj? Vrstvy orné půdy

pluh přehazuje, spodní přijde vzhůru,

chce slunce mít, dešť živný z plné ruky

a zrna z klínu rozsévače dostat,

co vrstva vyžilá se vmete dolů

na místo její. U mis plných, láhví

si jedni libují a sytí břicha

za zvuku hudby, při plápolu světel

a vůni parfumů a ženských ňader –

co druzí hladově k nim pozírají,

mozolnou rukou hrozí, zrakem chtivým

hod žití hltají a místa jejich

vší vzteklou silou zaujmouti touží.

A že je člověk tvorem rozumovým,

tož argumenty rozumu se snaží

ti jedni vysvětlit, že pokrokem to,

když k mísám bude zasednout jim možno,

ti druzí že to v zájmu vlasti, státu,

pořádku, pokoje a jiných zásad,

když oni budou u těch stolů stále.

Toť vůdčí motivy jsou obou sborů.

Ty hrajou první housle tam i tady

v průvodu klarinetů vřeskných satir

a bombardonů věd a fleten veršů,

cel žurnalistů, činel politiků

a basy náboženství. Bubny z ulic

v to chvilkou zahřmí, jimž se odpovídá

od strany druhé často třeskem pušek.

A děti plodí se, neb v zájmu státu

a člověčenstva jest pud zachovat se –

tam u hladových jaksi bez myšlenky,

tam u těch stolů často boj se vede

i proti řádu přírody; ty ženy

svou leposť nerušenu míti chtějí,

ty muže rušily by vůbec děti –

tak splítají se těla v horkých vášních

jen pro ty vášně. Umění jim sype

na lože květy, novela i roman,

hry na divadlech, proudy vlažných tonů

ty vřelé chvíle oslavují, sytí,

i k potěše těch plně hodujících

i děvušky a hochy připravují

pro smysl žití. Život společnosti

má osu svoji tuze jednoduchou

a kratičkou. Vždyť od polu jde k polu,

jež žaludkem a genitaliemi zde prostě slovou.