JÁDRU NÁRODA.

Národa být jádrem! K tomu cíli

jako k slunci nad návaly mraků

pokynuli, s věštím ohněm v zraku,

dob svých vůdci v plodné tvůrčí chvíli.

Národa být jádrem, z něhož klíčí

vše, čím národ vzroste, co mu kmen

k výši vzepne, ztuží na křemen;

snětů, větvic korunu co vztýčí,

kořen v hloubce s půdou v jedno skuje,

aby ani podvratnými rýči

ani vichrem, nechť se z pekla vzduje,

ani lžibohy ni vzteklicemi

odervat se nedal rodné zemi!

Vidina tak lepá plápolem

kdys dvě bohatýrské duše vzňala –

Fügnerovu, Tyršovu!

Vroucně česká myšlenka v nich tkala

svého ztělesnění osnovu,

a jak duchy jich svým zjevením,

jak jich srdce spolným nadšením,

tak jich ruce svorně k dílu spiala

vytýčeným velkým úkolem:

národu dát jádro, jež v něj sílu vprýští!

Ideál ten, mythus o šťastnějším příští

v skutek oživili Sokolem.

Myšlenka si našla mistry svoje,

skutek – junáckých pak učňů roje.

Sokol, kdysi mužný sen dvou hlav,

dnes – děj reků české Iliady;

kdysi hlouček – nesčetný dnes dav

vzrostlý v legie a v myriady!

Jak by celý národ stál tu ve svém květu,

vlní se to moře sokolského sletu,

národ ve svém jádře, v nadějném svém zjevu.

Vizte juna, muže, vizte ženu, děvu!

Tisíce těch rukou, jež se pozvedají,

na Sokolskou čest a víru přísahají:

jádro národa že ušlechtile čisté

rozpučet se musí v zdar a vzrůst! Jen vizte,

jak se nejen svaly k švarné práci tuží,

však i vůle sílí, která srdce vzmuží,

a jak svorná kázeň v bratrství se světí –

ne v to tragické, jež trpně po staletí

kázalo svým věrným před katy se klonit,

však jež učí mrskat lotry, pryč je honit,

neřesti a křivdě, násilnostem čelit,

všecka chrabrá srdce v jednu hradbu stmelit,

tou se od cizáctva, od padoušstva dělit,

drahý národ však svou láskou svorně zcelit.

Mužstvím bezeskvrným, zdravě něžným ženstvím,

ryzí poctivosti svatým náboženstvím,

dobrem, jež i národ malý velkým činí,

vším, v čem výsost lidská, povznesme se nyní!

V srdci, v duchu, v činech osvíceně mravný –

tak nám vzroste národ svobodný a slavný!

Každý čist jak démant ať je ve svém ňadru,

pak – pěl Neruda – pak národ bude z kvádrů!

Na zdar národu, v něm Sokolstvu, v něm jádru!