Jahody.

Zda před lety to bylo nebo včera,

juž věru nevím; dost, že bylo tak.

Víš, stromů klenba kterak byla šerá?

Vím, jak plál modrý, hluboký tvůj zrak!

My jahody jsme trhali, kde která,

kdes šuměl zdroj, nad námi křičel pták.

Já pravil: Hleď, jak husté tam je mlází,

tam obtížné by bylo spolu jít,

tam sotva slunce zlatý paprsk vchází,

po modřínech kol tančí jeho svit;

však dále tma je a noc beze hrází,

a přece chtěl bych v tmě té s tebou být!

Tu musil bych tě vzíti kolem pasu

a lehce nadnášeti jen tvůj krok,

snět zdržet, než by chytla se v tvém vlasu,

blíž k ňadrům sklonit ňadra, k boku bok,

tě zvednout, než zdroj skrytý v mech a řasu

ti pohází šat stem perlových ok.

Tu musil bych – však tys mlčela k tomu

a zrak tvůj hořel divnou lahodou;

tvé líčko, rty, jak plály šerem stromů,

snad rozmáčknutou sladkou jahodou?

Je chtěl jsem slíbat... Řeklas: čas jít domů!

Jak tancovaly vážky nad vodou!

A já tě poslech. Dále šerem snětí

jsme vedle sebe spěli moudří již,

jen dál si brali jahody, jak děti,

ne více z úst, jen z dlaní nanejvýš!

A na stromě když pták juž přestal pěti,

nám začal v srdcích... Zda to posud víš?

My neutrhli ten květ purpurový,

ač silně dýchal, plál mu barev žeh,

my nesplašili ptáče štěstí slovy,

ať dozpívá nám svoji píseň v snech:

Tak půvab této chvíle věčně nový

nám v srdcích plá, plát bude po letech.

A proto nevím, před lety či včera

zda bylo to, však vím, že bylo tak;

vím, stromů klenba kterak byla šerá,

vím, jak plál modrý, hluboký tvůj zrak.

My trhali jsme jahody, kde která,

kdes šuměl zdroj, nad námi křičel pták...!