Jak bouři vzdálené bych z rakve naslouchal...

Zda jsem tě miloval? Ty nejlíp víš to sama

a bůh, jenž z dálných hvězd ty chvíle sdílel s náma,

a dříve poslal noc, a stíny nad obzor

a tmavé čalouny zavěsil v boky hor.

Zda věren zůstal jsem? Té lásce, která těší,

tím víc se pozvedá, čím sama častěj’ hřeší

a vášní záchvatem se sebe střásá kal –

však já se v bouři té i s člunkem ztroskotal.

Chodívá pobřežím v samotu vysazený

hoch pro své vzpoury sám a zírá v moře pěny;

a loď se tratí juž a mizí v směsi vod –

co značí pohled ten na poslední ten bod?

A pustým pobřežím pod okny tvého domu

já v nocech bloudíval – již dlouho, dávno tomu:

tvůj pro mne ztracený na věky dům to byl,

jejž, nechav srdce v něm, jak loď jsem opustil.

A vše mi dávným již a všecko prach pokrývá,

mé lásky ztracená ta pověsť v prázdno splývá,

jen marné horlení znít slyším v širou dál,

jak bouři vzdálené bych z rakve naslouchal.

Že lampu najde tma, a každou růži mráz,

že ptáka osidla, a léta stihnou nás,

že lásce odpoví jen žalu ozvěna

jak v hvozdě hrdlička, kdy v posled zasténá...

Kde hledat odpověď? Sokrate, Augustine,

tok vaší moudrosti jak v proudu času hyne!

Ó velký Miltone, v svém stáří bídný’s tak:

jak malé nemluvně měl’s aspoň jasný zrak!