Jak Boží krásou rozkvetla,

Jak Boží krásou rozkvetla,

až ráj se o ni bál,

když v spánku ještě do světla

Bůh Sám ji odíval!

Jak na Své dítě na ni shléd’,

když k ráje hlubinám ji ved’,

by přebývala uprostřed,

kde tajemný strom stál.

Šla rájem. Zaplesala zem,

kde stín se její mih’

a dotčen jejím obrazem

plál zrak hvězd nejvyšších;

dne úsměv krásnější teď byl,

když její zázrak zrcadlil

a tajně krásu její skryl

jak slzy v očích svých.

Šla Eva rájem; obloha

ji chtěla hvězdou mít.

Vždyť musil si ji od Boha

pán ráje vyprosit,

a když ji Bůh v Svém srdci shléd’,

ji vydal jak Své lásky květ

až naposled, až naposled,

to člověkem chtěl být.

To v srdci Svém byl touhou jat,

by Sebe darem dal,

květ z Růže viděl vykvétat,

v němž Sám se Tělem stal.

A lásku Svou skryl s úzkostí,

kde prostřed rajské skvělosti

jak tajemná stráž Jeho cti

strom zakázaný stál.

Ráj dokonán byl. – V ráji tom

cti Boží k ozdobě

bděl věrně na své stráži strom

jak láska na hrobě.

A ze stromu zněl šepot k ní:

Jsem život; mne se nedotkni,

v mém snu ráj srdce tvého sní,

Bůh sní tam o tobě!

Jsem ticho prostřed radosti,

stan Boží v ráji tvém,

ať žádost svojí náhlostí

Ho nevyruší v něm!

Jsem láska tvoje, stud a čest,

v mých květech budeš sama kvést,

v mých plodech můžeš Boha nést,

jen stín zříš; v tobě jsem!

Byl krásný jako mlčení,

byl hrdý jako žal,

než v úsměv hvězd se promění,

vždyť Bůh v něm přebýval;

a Eva stála v úzkosti

jak něha Boží nahosti,

když srdce vzlykne žádostí,

a v očích stesk jí plál.

Ne z hlíny, z těla stvořena,

mu chtěla naslouchat,

tak jako duši ozvěna

když odpověď chce dát;

stud vznešenou se bázní chvěl,

stesk divný se jí v očích skvěl –

a kolem pně se ovíjel

a na ni hleděl had.