Jak byl sv. Peter na dovolené.

Svatý Petr, jejž u nebe svého,

ustanovil Pán Bůh za vrátného,

muž to svatý, dobrák hotový,

kterýž, jak to z písma každý ví,

při všem vždycky rád po boku Krista byl,

by co rybář „také něco ulovil,“ –

tento svatý Petr jednou z rána

předstoupil před nebeského Pána,

a s obvyklou v Boha důvěrou,

počal přednášeti žádost svou:

„Od té doby, co jsem opustil již svět,

uplynulo osmnáct set dlouhých let,

a co po všecky ty věky zkusím,

když co vrátník nebe hlídat musím, –

– to Ty, Pane, předce nejlíp víš,

an se svého trůnu přímo na mne zříš.

Ve dne, v noci nemám chvíle ani,

bych moh, poodložit klíče z dlaní,

sotva zavru, musím otvírat,

jedny pouštět, druhé odbývat,

ženám, dětěm místa vykazovat,

vlezlé hříšníky ven vyhazovat,

tak, že věru mnohdy nevím sám,

samou starostí, kde hlavu mám.

A tak bych si po tak dlouhém čase,

jednou rád též odpočinul zase,

a proto bych, může-li to být,

chtěl Tě Pane Bože poprosit,

aby’s, pak-li se Tvé lásce vidí,

pustil mne zas trochu mezi lidi

a mne popřál, přijav za vděk změnou,

ňákou sebe kratší dovolenou.“

Usměvavě řekl na to nebes Pán:

„Nuž, kratičký odskok budiž Tobě přán

a když nežádáš mne o nic víc,

můžeš si jít na zem na měsíc.“

„Aj nač na měsíc, – dí svatý Petr Pánu, –

za týden se vrátím před nebeskou bránu!“

„Jdi si na měsíc, – dí Tvůrce zase, –

hleď však, by ses vrátil v tomto čase!“

Pohlédnuv na Petra, Pán se pousmál,

a nebeský vrátník pryč se ubíral.

Minul týden, minul druhý také,

po Petru však stopy pranijaké;

ba již uplynulo celých týdnů pět,

svatý Petr ale nevrací se zpět;

teprv když se druhý měsíc končit měl

svatý Petr udychán zpět přicházel.

Z očí jakýs žhavý lesk mu hleděl,

klobouk ten mu skoro v týle seděl,

šat byl podkasán a zaprášen,

po boku kus kordu zavěšen,

a rozcuchán tak, plný prachu,

s těžkým srdcem, v těžkém strachu,

a s těžším ještě jazykem,

jako o překot se hrnul sem;

a tak před Pána hned předstoupil.

Pán mlčel chvíli, načež prohodil:

„Petře, kde’s tak dlouho byl?“

„Ach můj Pane, – počal Petr rozjařeně, –

ach tam dole se to žije přeblaženě!

To je slastí, to je vděků,

že bys Pane, – Ty tam jednou být, –

nechtěl z rozkoší těch odejít,

věru ani po vše věky věků!

Země zelená je, blankyt modřičký,

jako šaty tamhle Boží Matičky;

rosa pokrývá lesy, stepy,

plné jsou půdy a plné jsou sklepy;

zvěřinu tam denně k jídlu mají,

a tu vínem, pivem zalívají.

Tam je pořád hudba, posvícení,

svateb, tanců dost, až k unavení,

karty, kostky, maškary,

kudrlinky, kašpary,

rvačky, boule, statní rváči,

vůbec vše, co jenom hrdlo ráčí.

Ba že není divu, že co tam jsem dlel,

na nebe jsem z čista jasna zapoměl!“

S klidem nebeským Pán věčné slávy,

vyslechl si ty Petrovy zprávy

a pokývav hlavou ptal se s úsměvem:

„Nu když je tak krásná, rozkošná ta zem

a lidé tam hojnost všeho mají,

zdali pak si také zpomínají,

komu mají za to vzdávat čest,

a kdo vlastně dárcem všeho jest?

Zda-li pak kdo na mne zpomíná?“

„Jak pak by ne, – Petr počíná, –

na kázaní sice málo jdou,

o mší také chrámy prázdny jsou

a však při hře dostal-li kdo sedmičku,

hnedle volá: jen mi pomož Božíčku!

a kdo v krámě okrádá lid jak jen může,

má tam viset nápis: „Pomoc Boží všecko zmůže.“

Ba jsou mnohá tovaryšstva také,

která za modlení všelijaké,

za růžence, otčenášky a podobné zboží,

dají platit si „ku větší slávě Boží.“

A kdo Tebe Bože, přímo nejmenuje,

ten zas kleje, nadává a zatracuje!“

Na to se Pán klidně pousmál

a Petrovi rukou ještě kyne,

aby, až si trochu odpočine,

k nebes bráně se zas odebral

a tam jako dřív na stráži stál.

Svatý Petr je zas ve své službě;

byť se ale jak chtěl přičinil,

aby celým vrátníkem zas byl,

nemůž’ odolati jakés tužbě;

zpomínka na lidstvo vždy jej mučí,

v uších mu jen pořád zpěvy hučí,

kostky slyší vrhat, hudbu znět,

marně hledí ty sny rozhánět.

Vše ho mrzí, na vše brouká,

na příchozí nevrle se kouká

a když v noci musí duši otvírat,

jenom s hubováním hne se od svých vrat.

„To je klepání zas, – k sobě hovoří,

a pak na duši se zhurta oboří, –

slyšela mne, ona zakuklená,

ať si bába a nebo žena,

až bude mít zas se světa jít,

hleděla si hezky pospíšit,

já si v noci nedám tlouci na bránu,

a pustím ji teprv někdy po ránu.“

To vše viděl Pán Bůh, kde a co jak bylo,

a hned věděl také, kolik uhodilo.

Když pak Petr zase bručel před svou branou,

zákýval naň prstem a vzav si jej stranou,

pravil k němu: „ty si nejsi podoben,

tobě nechce ta zem jaksi z hlavy ven;

mezi lidi tě to stále táhne,

a snad po víně ti hrdlo práhne;

nuže buď si, jdi si k lidem svým,

já tě na celý rok dolů dovolím,

a až vybouříš se a ti přejde chuť

navrať se zas a mým vrátným buď.

Místo tvé pak až k budoucí zimě,

obsadí se na rok prozatímně.“

Na to usmál se Pán a šel dál.

Petr celý udiven tu stál.

Jako hudba mu ta slova Boží zněla,

poskočil si a pak spěchal jako střela

hajdy na zem mezi lidi,

mysle si v té chvíli:

„Však mne Pán můj milý

ani za pět roků neuvidí!“ – –

Třetí den se chýlil k večeru.

Slunko zapadalo v jezeru

a zástupce Petrův, muž to stařičký

právě rozsvěcoval hvězdičky.

Při tom poohlíd’ se na ten svět,

co tam jeho vnuci dělají

a jak hvězdy světlo dolů metají,

když tu vidí koho’s vzhůru přicházet.

„Aj, aj, kýho kováříka, –

starec k sobě v duchu říká, –

toť je Petr – ba že ano! – Petr však? – –

což by mne už klamal i můj zrak?

I ba na mou věru; byl to shon,

před třemi dny ráno, když šel dolů,

sotva že jsme loučili se spolu

a už je zas tady, věru je to on!“

Zarmoucen a smuten zůstal Petr před nebem,

pohlížel na bránu nebes smutným pohledem.

Tvář měl bledou, smutnou, jako by se říci zdál:

„Tak brzkého jsem se návratu přec nenadál.“:

Načež zvolna kráčel k nebes bráně

a pak přímo odtud před trůn Páně.

Pán Bůh pravil pouze: „Aj, hle vrátného!“

Petr však se do pláče dal hořkého,

na kolena padl, hořce lkal

a takto si Pánu stěžoval:

„O Pane můj a milý Bože,

tam dole jest jen pláč a hoře,

hlad i bída stíhá lidský svět,

až mi ouzko jest vše vyprávět.

Vyschly potoky a bez vody jsou studně,

ba i z moří vody prchly do prohlubně,

po celý rok ni nekáplo s oblohy

zhynul klas i strom i kvítek ubohý,

po polích a sadech poušť jenom se prostírá

a lid všechen v slzách tone, hlady umírá.

Po pustých pak krajích, obcích vymřených,

jako havran po mrtvolách zdávených,

stoupá příšerný host, pekla tvor,

děsný mor!

Jemu v patách vražda, loupež, válka stoupá,

bratr v bratrově se krvi koupá

a co smrt a mor byl zachoval,

požár války v jícnu svém zas pochoval.

A když se tak v světě všecko kácí,

převrací a padá v trosky,

ve zmatku se všeobecném všecko ztrácí:

ó jakž bych můj Pane Božský,

v boření tom, kácení a moru

neutíkal k tobě pánu všeho sboru,

k tobě ku věčnému sloupu všehomíra,

který pevně stojí, když vše smrtí zmírá.“

S úsměvem dí Pán: „Nuž, Petře můj,

teď mi o lidstvu zas vypravuj,

zdali v bídě své a ve svém hoři,

pomní, kdo vše dává a kdo boří?

Mluv teď, zdali Boha svého znají

a slov jeho trochu lépe dbají?“

Ó můj Pane, – Petr odpovídá,

kde jaký chrám tichou vísku hlídá,

kaplička kde stojí na rozcestí,

na kopcích kde kříž tvou slávu věstí,

všude plno lidu na modlitbách dlelo,

v slzách tonouc ruce vzhůru povznášelo.

Není v kostelíku oltáříka,

v němž lid ve dne v noci nenaříká,

a ty rozložité síně převelebných dómů,

nejsou s to pojmouti nával milionů,

kterým s očí slza strasti kane,

kteří vzavše prosby korouhev,

putují sem „zpívajíce zpěv:

„Zachovej nás, vysvoboď nás Pane!

Ach již vysvoboď je Pane pánů,

shlédni milostivě s nebes stánu,

nač má svírat hlad a bída lidi,

když to dobrý Otec s nebe vidí,

nač má trpět cnostný s hříšníkem,

když jsi milující Otec všem!

Ó pohleď jim v rozervanou hruď,

milosrdným, milosrdným Bože buď!“

Nebeský Pán na to vážně odpoví:

„Nepostihl’s ještě cest mých, bláhový;

tebe také přepych zemský oslepil,

tak žes s touhou dolů na svět odkvapil,

a teprv ses v hříšném poblouznění svém,

spamatoval lidské bídy pohledem.

Bohatství když, štěstí lid můj ohluší,

musím starati se já jim o duši;

a když vzdorovitě neznají mých cest,

musím za vlasy je k sobě zpátky vést.

Důvěru když v moji moudrost ztrácejí,

ve svá lidská díla kladou naději:

jakž ukážu, že jsou křehcí s dílem svým,

než když díla ta svým prstem rozdrtím?

Když pak je med chlípné neřesti

nakazí a svede v bezcestí,

jakž tu nemoc lépe vyhojím,

než když hořké léky pošlu jim?

Nuž a teď jdi milý Petře domů zas,

střež mi nebes bránu jako po ten čas

a neptej se, čím se Pán tvůj řídí,

hlad a bída když svírá kdy lidí.

Neštěstí a bída těžkým křídlem svým,

povznáší zas ducha k věcem nebeským

a když opanoval ducha hříšný svět,

neštěstí jej táhne zase k Bohu zpět.