JAK BÝVALO NÁM HORKO...

Jak bývalo nám horko pod tou maskou,

jíž musili jsme skrývati svá líce!

Zub zaskřípěl, blesk z očí šleh – nic více,

a zas – ten kámen vlek, ten hlínu vazkou.

Leč kdo byl náš, náš celý: ani hláskou,

ni v malbě, ani v písni, za tisíce

ni pocty světa, ve strachu ni v díce

tyranům neřek, že k nim lneme láskou.

Ej, maska spadla! Oddýcháme v blahu.

Vím, velkodušnost vítěze je vděkem,

a přec, jak blaží, vzkřiknout: Podlý vrahu!

Jak zazlít nám, když plivnem po neřesti,

k níž staletí jsme zřeli s tajným vztekem,

a v tyranův když obraz prásknem pěstí?