Jak čarovně, jak stkvostně v lstivém svodu

Jak čarovně, jak stkvostně v lstivém svodu

své divůplné vyzdobuješ síně!

Hvězd milliony nítíš v nebestýně,

jejž sklenula jsi sobě za pagodu.

Co světů těch, co tajných na nich rodů,

jež zhýčkala jsi na svém věčném klíně!

Zda známe je? Vždy nohou tkvíme v hlíně

i tělem – žití prvním při východu!

Zda zjevíš něco nám, své choutky dětem?

Zda ukážeš nám jediný z těch světů,

jež hledáme svých přání marným vzletem?

Jen v třpytném nám je odhaluješ vznětu

a my v domyslu marném, věky kletém,

jich bytí marně toužíme znát metu.