JAK ČASTO...

Jak často v letní večer jasný, snivý

u potoka, nad nímž se chvějí jívy,

pod strání lesnatou, jež rozšumělá

se zhlíží v pestrých tónech v proudu celá,

jak často při poslední písni ptáka

nám ve pohledu na zem, na oblaka

se zasteskne a chcem’ do lesa zpátky,

pít ještě znovu vonný vzduch a sladký,

žalm slyšet borovic a chvění třtiny

a v ruce chytat paprsky a stíny

a zažít vše, co svítí, září, letí...

se ztopit celý v šumné moře snětí

a ještě jednou větším douškem vpíti

to velké, valné, všeobsáhlé žití.

Vždyť kdož ví, zda-li poslední to není

náš večer zde... Kdož ví, zda v stejné snění

nás zítřek skolébá? Ó sny a dumy!

Tak rovněž často srdce bouř když tlumí

rozvážné stáří, mladosť když je v sklonu,

nám zasteskne se po veselém honu

dnů dětství bezstarostných a her mládí.

A jako vyplašena duše pádí

v kvas života, chce užit vše a hojně,

chce trpět, válčit, chvět se nepokojně,

chce ke dnu vypit v změnách neustálých

vše, osudu co podává nám kalich,

chce ještě jednou veselit se, smáti,

chce touhou nýti, láskou chce zas pláti,

chce házet v úhly světa svoje zdraví,

chce vzdorovat, být ve všem člověk pravý,

vždyť kdož ví, zda to naposled juž není,

co v taký plamen trysklo naše snění,

snad brzy přijde smutek, mdloba, zima...

A proto duši vždycky lítosť jímá

při západě dnů krásných – jí se zdálo,

čím krasší den, že užili jsme málo.