Jak často, lidskosti, tvůj pablesk svatý

Jak často, lidskosti, tvůj pablesk svatý

tmou dějin mih’ se mezi bohy, katy,

pod plachty padl kočovnických stanů,

na poušti stihl bludnou karavanu,

šleh’ v palác knížat barbarů a cárů.

Kdo mohl odolati jeho čáru?

Kde Timur, jenž by nesklonil své hlavy

před září tvou? Kde rozbouřené davy,

by nestavily víry svoje rázem,

jak perutě tvé lem se snesl na zem?

Tvá záře v dějinách to cesta boha.

Ó vítej mi, tím více tam, kde mnohá

tma barbarství na křídla mojí písni

své věší vroubíc krvavou je třísní!

Když první člověk z ráje vyšel s lkáním,

tys jako anděl smíru spěla za ním.

Však polekaná zůstávala vzadu

a člověk bez tebe snil vraždu, zradu,

krev, lež a podvod, závist, vztek a zlobu.

Tys stále za ním šla a vhodnou dobu

jsi hledala, bys hvězdou tryskla mračny.

Tys sila klas – kde krev jen člověk lačný,

kde pomsta on řek’, ty jsi řekla láska

a všeho dobra v něm tys byla maska,

bez které by se idealu děsil,

Tys vždy mu dala, co on nikdy nesil,

tys řekla „milost“, když svůj zákon krví

psal Drakon, ba ty tajně v chmurné brvy

jsi na Sinaji prorokovi sedla

a v jeho srdci krutou válku vedla

s msty démonem, s Jehovou zla a děsu.

Pak rostla jsi nad strmou výší tesů,

jak měsíce zář s oblohy se pouští.

Svět ve tvé záři přestal býti pouští,

tvé celé slunce vzplálo v Nazaretu

a svítí podnes, žehná zemi, květu,

jenž obrovský a vonný k nebi zírá.

Tys jeho zákon, dogma, plamen, víra,

sen toužený, jejž snilo tisíc roků

a jenž se splní jednou slzou v oku.

Ó chvíle slávy, v srdce zatvrzelá

kdy divem tvoje edenská zář sjela,

jak vlhne zrak, jak z rukou padnou nože,

a ret, jenž klnul, šeptá v bázni „bože“

a dlaň se spíná sama k odpuštění! –

Nad chvíli takou větší básně není.